„Až se budeš bát, lehni si do trávy, abys neviděl nic než nebe“… (text písně, Hradišťan)
Milí naši příznivci, protože pandemie nám svázala ruce v organizování jakýchkoliv akcí, budeme se snažit přinášet potěšení alespoň touto elektronickou formou. Snad Vám uděláme radost a pomůžeme Vám přijít na jiné myšlenky!
Začalo jaro! Čas, kdy příroda otevírá oči po zimním spánku a hluboce se nadechuje, aby nabrala sílu a probudila magii novoročí se svými očistnými a plodnostními obřady. Naproti tomu my lidé, v momentální situaci, kterou jsme si sami nevybrali, máme téměř strach udělat to samé…zhluboka se nadechnout. Hledáme cestu, jak celou situaci zvládnout.
Mohlo by nám pomoci vzpomenout života našich předků, kteří žili v mnoha ohledech obtížnější život, než žijeme my dnes, a přesto se dokázali radovat i plnými doušky užívat každého dne. V úzkém sepjetí s okolní přírodou, přes proměnlivost počasí a nejistotu úrody. Proč tedy nevyužít jejich příkladu?
Jaro bylo v minulosti protkáno mnoha zvyky a tradicemi, které vyplnily šedé dny života, naplnily jej řádem a hlavně radostí z vykonaného. S každým příchodem tohoto ročního období byly a stále jsou spjaty svátky oslavující nový život, Velikonoce. Pro věřící se ceremonie s nimi související příliš nezměnily. Avšak i pro ty, jejichž životy nejsou spojeny s vírou v Boha, mohou být tyto zvyky milou tradicí předávanou z generace na generaci.
Velikonoce jsou největšími svátky křesťanů. Jsou svátkem pohyblivým, propojeným s astronomickým lunárním cyklem. Již v roce 325 Nikajský koncil rozhodl, že se slaví první neděli po úplňku, který následuje po jarní rovnodennosti. Název dostaly od pojmenování „Veliké noci“, po níž vstal Ježíš z mrtvých.
Jejich příprava začíná Popeleční středou. „Popelcem“ končí období tancovaček i veselic a začíná období pokání a půstu. Čas odříkání trvá 40 dní a končí na Boží hod velikonoční, tedy Velikonoční nedělí. V tomto období vládlo omezování v jídle i společenském životě a zároveň bylo naplněno pestrou paletou pohanských zvyků a křesťanských tradic. Jarní probouzení přírody provázely od nepaměti různé magické praktiky, jejichž smyslem bylo znovuvzkříšení zimní přírody.
První neděle postní – Černá
Název vznikl pravděpodobně proto, že v době půstu ženy odkládaly pestré součásti oděvu a oblékaly se do tmavých šatů a na hlavy si vázaly černé šátky.
Druhá neděle postní – Pražná/Sazometná
Nazývala se podle tradičního pokrmu „pražmy“ (pražené nedozrálé obilí). Sazometná, protože se v tento očistný den dělal pořádek a vymetaly se komíny.
Třetí neděle postní – Kýchavná
Kolikrát člověk v tento den kýchne, tolik let bude ještě naživu - pověra, z níž vznikl název kýchavná (souvisí s dobami morových epidemií, kdy první projevy nákazy byly spojeny právě s kýcháním, a proto se při něm přálo „Pozdrav tě Pán Bůh“, aby se nebezpečí zažehnalo).
Čtvrtá neděle – Družebná
Mimořádně bylo možné porušit přísný půst a mládeži povoleno sejít se na návsi a poveselit se.
Pátá neděle postní – Smrtná, Černá
V tento den se zahalují kříže, aby jejich výzdoba nerušila vážnost tohoto období. Váže se k ní také zvyk vynášení „Mařeny“ (Morany, Smrtky), někde také „Mařocha“, mužského protějšku. Symbolizuje vyhánění zimy a vítání jara. Tato tradice se v čase proměňovala. Původně magický obyčej určený především mládeži postupně získal spíše žertovný charakter praktikovaný dětmi. Děvčata připravila slaměnou figurínu oblečenou v krojovém oděvu, kterou za zpěvu písní vynesla za vesnici. Tam byla figurína odstrojena. Korpus byl postaven do polí, byl vhozen do vody nebo spálen. Obchůzka byla spojena s přinášením „Májíčku“ (Majáku, Léta) na znamení blížícího se jara. Mladý stromek (břízka, jedlička) s dlouhou červenou stuhou na vrcholu (či jinak ozdobený) přichystali chlapci, a společně s dívkami se vrátili zpět do vesnice.
Šestá neděle postní – Květná
Tímto dnem začínají nejváženější dny křesťanského liturgického kalendáře – Svatý týden (Pašije). Připomíná se vjezd Krista do Jeruzaléma. V tomto kraji rostou palmy, které bylo zvykem světit. V našem kraji je zastupují jiné zelené ratolesti – větvičky jívy „kočičky“, ale také např. březové větve či jalovec. Svěcené ratolesti měly být nositeli štěstí a byla jim přisuzována zázračná moc ochrany před zlými mocnostmi, negativní magií, nemocemi.
V domácnostech se započalo s velkým úklidem, přišel čas pořídit si něco nového.
Ve shodě církve s lidovou tradicí nesou dny Svatého týdne přívlastky nejrůznějších barev. Modré pondělí a Žluté / Šedivé úterý nedoprovázejí dle dostupných pramenů v našem regionu žádné výraznější obřady.
Škaredá (černá, sazometná) středa: Sazometná snad od vymetání komínů a škaredá od biblického příběhu, kdy se Jidáš „škaredil“ – žaloval na Krista a zradil ho.
Podle tradice se tento den neměl nikdo na nikoho mračit, aby se nemračil po celý rok.
Na Valašsku se také věšelo / vylévalo zelné „kyselo“, což lidé chápali jako symbolické rozloučení se s jednotvárnou postní polévkou.
Zelený čtvrtek: Věřící si v tento den připomínají poslední večeři Páně s hořkými zelenými bylinami, při níž se ustavuje tajemství eucharistie. Také Ježíšovu modlitbu v zelené zahradě Getsemanské a jeho zajetí.
Tento den byl považován za jeden z hlavních dnů jarního novoročí souvisejících s počátkem nového hospodářského roku. Upřednostňovaly se zelené pokrmy, které zaručovaly stálé zdraví po celý rok. Jedl se špenát, zeleninové omáčky, luštěninové kaše, jarní byliny. Pekly se „Jidáše“, pečivo z kynutého těsta tvarované nejčastěji do podoby oprátky upomínající na Jidášovu zradu a jeho následnou sebevraždu.
Na Zelený čtvrtek po odzpívání Gloria zmlknou zvony („odletí do Říma“). Zvonce se odebíraly také dobytku. Místo zvonů nastupovali „rapačáři / klapotáři“ a s „rapači, klapotkami“ či valchami obcházeli ves až do Bílé soboty, kdy se po Gloria zvony opět rozezní, a oznamovali večerní klekání. Dle starých představ „rapače“ vyháněly také zlé síly.
Velký pátek: Den ukřižování Krista, nejvýznamnější postní den určený k rozjímání a modlitbám. Omezení se dotýkala nejen stravy, ale i jakékoliv práce. Při bohoslužbách se pouze zpívá a čtou se texty. Důležitým momentem je odhalení a uctění kříže, strojení Božího hrobu.
Velký význam se připisoval očistné moci velkopáteční vody, v níž koupele pouze v rouše Adamově měly mít nadpřirozenou sílu a přinášet zdraví po celý rok.
Velkopáteční noci využívali hledači pokladů, neboť se v tuto dobu země sama otevírala.
Bílá sobota: V tento den se světila voda, kterou se kropilo celé hospodářství jakožto ochrana před požáry. Před kostelem se rozdělává a světí oheň, jímž se zapaluje velikonoční svíce – Paškál (symbol vzkříšení Krista). Oharky dřeva si odnášely hospodyně také domů, aby s nimi rozdělaly nový oheň.
Připravují se také tradiční pokrmy, z nichž každý má svou symboliku. Mazanec (připomíná sluneční kotouč, symbol přicházejícího jara), beránek (symbol Krista, beránka božího), „ščedráky“ (vdolky převážně s hruškovou náplní).
Neděle zmrtvýchvstání páně: Velikonoční svátky vrcholí, končí půst. Boží hod velikonoční patří k významným svátkům, při nichž se v kostele provádí svěcení pokrmů. Kousek z posvěceného pokrmu dostala každá návštěva, zvířata, voda i sad, aby byla hojnost, plodnost zvířat, dobrá voda i úroda.
Mládež se v neděli připravovala na následující den – Velikonoční pondělí.
Chlapci se starali, čím vyplatí v pondělí děvčata, děvčata zase, jak se chlapcům odmění. Mládenci si svazovali březové metličky, které nechávali do pondělka ve vodě či v zelnici. Z vrbových prutů splétali „tatary, korbáče“, v horských oblastech si vystačili s jalovcem (tedy záleželo na tom, co bylo nejblíže po ruce). Už v noci se v řadě valašských obcí chodilo „dudlat“ či po „cigánské“, kdy chlapci se začerněnými obličeji, oblečeni do starých hadrů, s šátky na hlavách a v náručí s malým „cigánětem“ obcházeli dědinu s koledou. Po „buďačkové gořalce“ v hostinci se pak vydávali do domů za děvčaty na vlastní „buďačku“, kde jim pořádně „vyšástali“, aby „neoprašivěly“. Mladé proutky měly totiž přinášet tělu živou sílu, ochranu před nemocí a vypuzení všeho zlého z těla. Následně byli obdarováni malovanými vejci, vdolky, či penězi. Březovými metlami či pruty pohladili po ránu své ženy občas i hospodáři, aby byly svěží a zdravé jako bříza. S „vincétlovú“ či jinou šafránem nebo malinami obarvenou „kořalkou“ pak pokračovali k sousedům. Ochranná praktika mladých proutků byla zakončena stočením do kruhu a následným spálením či vhozením do vodního toku.
V úterý se „robského“ práva chápaly zase ženy.
Hlavním dárkem koledníkům byla malovaná vejce se symbolikou nového života díky kulatému žloutku – symbolu slunce. Magický význam měla na kraslicích barva červená (odpuzovala zlé síly a měla blahodárné účinky). Nejjednodušším zdobením bylo uvaření vejce v cibulových slupkách, při němž se dle délky vaření docílilo barvy od žluté až po hnědou. Nazeleno se barvilo v povařeném mladém osení. Velmi silnou černou barvu bylo možné získat vařením kvašeného zelí ve starém hrnci s kusem rezavého železa – tou se pak přímo na skořápku kreslily zašpičatělým dřívkem ornamenty. Často se na bílá vajíčka voskem kreslily geometrické, rostlinné nebo figurální ornamenty nebo se lepily lístečky rostlin a až potom se ponořila do barvy. Nejjemnější technikou bylo vyškrabování, kdy bílá kresba na černém pozadí nejčastěji napodobovala místní výšivky. Aby se docílilo lesku, „opucovala se“ nabarvená vajíčka špekem. Prostřednictvím kraslic vyjadřovaly dívky svůj vztah ke „šmigrustníkům“, a to dle barvy i aplikovaných ornamentů. Vykoledovaná vejce se v domácnostech uchovávala po pomlázce obřadním způsobem v prostoru svatého „kúta“ po celé následující velikonoční období.
Po Velikonocích nastává v liturgickém kalendáři padesátidenní doba velikonoční završená svátkem Seslání Ducha svatého.
Nejen činnostmi spojenými s Velikonocemi však můžeme naplnit tyto jarní dny. Období jara nabízí řadu činností a her, jejichž příprava není složitá a lze čerpat z darů přírody. Takové činnosti mohou potěšit nejen děti, ale i dospělé, kteří si zavzpomínají na dětská léta a opráší možná již zapomenuté vzpomínky. Několik námětů přineseme na fb profilu Obce Zašová a budeme rádi, podělíte se s námi i vy o své zvyky, velikonoční výrobky, recepty i fotky dobrůtek. Přejeme krásné svátky jara v kruhu svých blízkých.
Použité zdroje:
Tichá, Jana: Jaro na Rožnovsku - Výroční zvyky a slavnosti, Grafia Nova s.r.o., 2012
Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje, Albatros, 2004
Šottnerová, Dagmar: Lidové tradice, Rubico, 2009
